Úvodní stránka » Knihy, Vybíráme

Steve Jobs: Modrá krabička

Vložil na 14.11.2011 – 6.00 Žádný komentář

Dnes vyšel v elektronické verzi český překlad oficiálního životopisu Steva Jobse. Podívejme se tedy na další exkluzivní ukázku z této knihy.

Poslední kombinace kanadských žertíků a elektroniky – a eskapáda, jež pomohla založit Apple – začala jednou v neděli odpoledne, když si Wozniak přečetl článek v časopisu Esquire, který matka nechala ležet na kuchyňském stole. Bylo září roku 1971 a Wozniak měl odjet příštího dne do Berkeley, své třetí vysoké. Článek Rona Rosenbauma Secrets of the Little Blue Box (Tajemství malé modré krabičky) popisoval, jak hackeři a telefonní piráti přišli na způsob, jak zadarmo uskutečňovat dálkové hovory tím, že nahradili tóny, které přepojovaly signály na síť AT&T svými vlastními. „V půlce článku jsem musel zavolat svému nejlepšímu příteli Stevu Jobsovi a přečíst mu části dlouhého článku,“ vzpomíná Wozniak.

Věděl, že Jobs, který právě nastoupil do posledního ročníku střední školy, je jedním z mála lidí, kteří s ním budou sdílet jeho vzrušení. Hrdinou onoho článku byl John Draper, hacker známý pod přezdívkou Captain Crunch (kapitán Křupka), protože objevil, že zvuk vydávaný píšťalkou, kterou přibalovali do krabice cereálií k snídani, měl potřebných 2600 hertzů, které se používaly k přepojení hovorů na dálkovou telefonní síť. Tón píšťalky dokázal ošálit telefonní systém, takže umožnil volajícímu uskutečnit dálkový hovor bez poplatků. Článek vysvětloval, že jiné tóny, které slouží jako jednofrekvenční spínací signály pro trasu hovoru, se dají nalézt ve vydání Bell System Technical Journal, který AT&T urychleně stahují z knihoven.

Jakmile se o tom Jobs dozvěděl to odpoledne od Wozniaka, věděl, že se té technické příručky musí okamžitě zmocnit. „O několik minut později mě Woz vyzvedl a jeli jsme do knihovny v SLACu (Stanford Linear Accelerator Center), abychom se podívali, jestli bychom ji tam nenašli,“ vypráví Jobs. Byla sice neděle a knihovna byla zavřená, ale oni věděli, jak se dostat dovnitř jedněmi dveřmi, které se jen zřídkakdy zamykaly. „Vzpomínám si, jak jsme se zuřivě propracovávali svazky, až nakonec Woz tu příručku se všemi frekvencemi našel. Bylo to opravdu jako zázrak, když jsme ji otevřeli, a ono to tam všechno bylo. „Nepřestávali jsme si říkat: ‚Je to tady, ježkovy oči, je to tady.‘ Všechno to tam bylo popsané – tóny i frekvence.“

Wozniak zajel do Sunnyvaleského obchodu s elektronikou, ještě než zavřeli, a koupil součástky na výrobu analogového tónového generátoru. Jobs sestrojil frekvenční měřič, už když byl členem klubu HP Explorers, a nyní ho použili ke kalibraci požadovaných tónů. S vytáčecím telefonem mohli replikovat a nahrát na magnetofon zvuky specifi kované v onom článku. Kolem půlnoci byli připraveni to vyzkoušet. Bohužel oscilátory, které použili, nebyly dostatečně stabilní, aby replikovaly správné tóny, které by zmátly telefonní systém. „Viděli jsme, že tu nestabilitu působí Stevův frekvenční měřič,“ říká Wozniak, „ale prostě jsme ho nemohli přimět, aby fungoval správně. Ráno jsem musel odjet do Berkeley, a tak jsme se dohodli, že když už tam budu, pokusím se vytvořit digitální verzi.“

Nikdo nikdy dosud nevyrobil digitální verzi Modré krabičky, ale Woz byl stvořen pro překonávání takových výzev. S diodami a tranzistory z rádia Shack a s pomocí muzikálního studenta, který měl absolutní sluch, to měl hotové už před Dnem díkůvzdání. „Nikdy jsem nesestrojil obvod, na nějž bych byl pyšnější,“ prohlásil. „Ještě stále si myslím, že to bylo neuvěřitelné.“

Jednou večer přijel Wozniak autem z Berkeley přímo do Jobsova domu, aby to vyzkoušeli. Chtěli zavolat Wozniakovu strýci do Los Angeles, ale měli špatné číslo. To však nevadilo. Jejich přístroj fungoval. „Nazdar! Voláme k vám zadarmo! Voláme k vám zadarmo!“ křičel Wozniak.

Člověk na druhém konci byl zmatený a naštvaný. Jobs se přidal: „Voláme z Kalifornie! Z Kalifornie! S Modrou krabičkou.“ To nejspíš onoho člověka zmátlo ještě víc, protože také on bydlel v Kalifornii.

Nejdřív používali Modrou krabičku jen na legrácky a žertíky. Nejvíc se odvázali, když volali do Vatikánu a Wozniak předstíral, že je
Henry Kissinger a chce mluvit s papežem. „Jsme na summitu v Moskvě a potřebujeme si promluvit s papežem,“ oznámil tehdy Wozniak. Bylo mu řečeno, že ve Vatikánu je půl šesté ráno a papež ještě spí. Když volal znovu, dostal se k biskupovi, který jim měl sloužit jako tlumočník. Ale papeže na linku nedostali. „Uvědomili si, že Woz není Henry Kissinger,“ vykládal Jobs. „Volali jsme z veřejné budky.“

Tehdy se objevil důležitý mezník, který od té doby určoval schéma jejich partnerství: Jobs přišel s myšlenkou, že Modrá krabička by mohla být něčím víc než jen koníčkem. Mohli by jich sestrojit víc a prodávat je. „Dal jsem dohromady ostatní komponenty jako vrchní obal, zdroj a klávesy a uvažoval jsem, kolik by to mohlo asi stát,“ vykládal Jobs a nastínil tak roli, kterou bude hrát, až založí Apple. Konečný produkt byl veliký asi jako dva balíčky hracích karet. Součástky stály kolem čtyřiceti dolarů a Jobs rozhodl, že by je měli prodávat za sto padesát dolarů.

Podle vzoru dalších telefonních pirátů, jako byl kapitán Křupka, si vymysleli přezdívky. Z Wozniaka se stal Berkeley Blue a Jobs byl Olaf Tobark. Obcházeli pokoje ve studentské koleji, aby zjistili, kdo by měl o něco takového zájem, a potom jim předvedli Modrou krabičku na zkoušku tak, že ji připojili k telefonu a sluchátku. Zatímco je potenciální zákazníci sledovali, volali na místa, jako byl hotel Ritz v Londýně nebo telefonní služba v Austrálii, kde se vykládaly vtipy. „Udělali jsme přibližně stovku Modrých krabiček a prodali jsme je skoro všechny,“ poznamenal Jobs.

Legrace i zisk skončily v jedné sunnyvaleské pizzerii. Jobs s Wozniakem měli odjet do Berkeley s Modrou krabičkou, kterou právě dokončili. Jobs potřeboval peníze a moc ji chtěl prodat, a tak ukázal zařízení nějakým chlapíkům u vedlejšího stolu. Měli o ně zájem, a tak je Jobs dovedl do telefonní budky a předvedl jim hovor do Chicaga. Zájemci řekli, že si musejí dojít do auta pro peníze. „Tak jsme šli s nimi k autu, Woz i já, a já jsem držel Modrou krabičku v ruce. Ten chlapík se natáhl dovnitř, sáhl pod sedadlo a vytáhl pistoli,“ vypráví Jobs. Nikdy nestál tak blízko zbraně a byl vyděšený. „Namířil mi pistoli přímo na břicho a řekl: ‚Podej mi to, brácho.‘ V mysli mi to vířilo. Stáli jsme u dveří auta a já uvažoval o tom, že bych mu mohl bouchnout dvířky o nohy a mohli bychom utéct, byla tu však velká pravděpodobnost, že by na mě střílel.

A tak jsem mu ji pomalu a velice opatrně podal.“ Stejně to byla podivná loupež. Chlapík, který si Modrou krabičku vzal, dal Jobsovi své číslo a řekl, že se to pokusí zaplatit později, pokud to bude fungovat. Když Jobs na to číslo zavolal, opravdu se dovolal k onomu chlapíkovi, který netušil, jak s tím zacházet. A tak ho Jobs v povznesené náladě přesvědčil, aby se s ním a Wozniakem sešel na veřejném místě. Ale skončilo to tím, že si to rozmysleli a rozhodli se, že už o další setkání s pistolníkem nestojí, a to ani kvůli možnosti, že by dostali sto padesát dolarů. Tato eskapáda vydláždila cestu k tomu, co mělo být jejich největším společným dobrodružstvím.

zanechat komentář

Add your comment below. You can also subscribe to these comments via RSS

Buď slušný. Drž se tématu. Žádný spam.

Můžete použít tyto HTML prvky:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

Na tomto webu je povolen Gravatar. Pro získání vlastní Gravatara (globally-recognized-avatar), se registrujte na Gravatar